Bílá sobota
Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Den zmatku a ticha. Ježíšovi učedníci byli v tento den konfrontováni s tvrdou realitou Ježíšovy smrti. Byli plni nejistoty a jistě i zoufalství, protože prožili těžkou desiluzi a nevěděli, co si dál počít.
Na Bílou sobotu se nekonají žádné bohoslužby. Až po západu slunce začíná velikonoční noc (vigilie), a tím začíná slavnost Kristova vzkříšení.
Víme, že Ježíš za nás včera zemřel. Věříme, že zítra se mohou dít zázraky. Ale co máme dělat dnes, kdy nebe mlčí? Říkáme si: „Kde je teď Bůh?“ O Bílé sobotě se moc nemluví, ale kdybychom se na chvíli zamysleli, zjistili bychom, že většinu svého života prožije většina z nás právě v ní. Bílá sobota je územím nikoho mezi otázkami a odpověďmi, vyřčenými modlitbami a zázraky, které se teprve mají stát. A právě tam čekáme – s podivnou směsicí víry a zoufalství – kdykoli Bůh mlčí nebo nám život nedává smysl.
Když Boha v naší situaci nevidíme a necítíme oporu Jeho rukou ve svém životě, můžeme mít strach, zlost nebo se cítit bezmocní. A někdy bychom nejraději všechno vzdali. Kdysi jsme se o Něj mohli opřít a život se s Jeho pomocí dal zvládnout, a najednou to vypadá, že na nás úplně zapomněl.
S odstupem času víme, že Bílá sobota nebyla konec světa. Byla to proluka mezi dvěma světy – den na samém pokraji začátku. My dnes již žijeme s vědomím Velikonoční neděle, a tak můžeme své Bílé soboty snášet s určitou dávkou optimismu, který si učedníci ten den nemohli dovolit. Bůh může mlčet, ale víme, že promluví. Řada našich modliteb zůstane bez odpovědi, ale ne na dlouho. Možná budeme i umírat, ale o naší Bílé sobotě máme velmi dobrý důvod věřit v nedělní zmrtvýchvstání. Ano, když zažíváme podobné chvíle pochybností a zoufalství, můžeme si být jisti, že vzkříšení je na cestě.
Zpracováno podle článků