Zelený čtvrtek
Navečer Zeleného čtvrtku vstupujeme do Velikonočního tridua (třídenní). V tento den si připomínáme dvě události. Poslední večeři Páně a Ježíšovu modlitbu v Getsemanské zahradě.
Ježíš věděl, že se blíží čas, kdy má odejít z tohoto světa. Byl to okamžik, kdy se setkal se svými apoštoly. Věděl, že má málo času na to, aby jim něco dále vysvětlovat slovy. Bere do rukou mísu, plní ji vodou a postupně všem kolem stolu umývá nohy a utírá. Všech dvanáct učedníků jej pozorovalo. Nikdo nevěděl, jak zareagovat. Nechali ho, aby jim umyl nohy, ale nerozuměli tomu. Jen Petr vykřikl: „Nohy mi umývat nebudeš!“ Během tří let Petr vnímal Ježíšovu moc, vznešenost, slávu, zázraky. Teď ale pochopil, že to, co mu Ježíš nabízí není něco takového. Je to hlubina pokorné lásky. A Petr cítil touhu se do této hlubiny vrhnout: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš se vrátil ke stolu. Podával jim chléb a víno, které označil za své tělo a krev. Apoštolové si toto váhavě podávali. Ježíš začal vysvětlovat, že jej všichni opustí. Mluvil klidně a vyrovnaně. A potom se zvedl a vyzval k odchodu i ostatní.
Šli za ním. Nic se neptali. Ulice byly prázdné, noc byla chladná. Vstoupili do zahrady. Petr, Jan a Jakub šli s Ježíšem. Očekávali opět Ježíšovo proměnění jako to už viděli jednou? Ježíšův úzkostný výraz jim však sebral veškeré iluze. „Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou.“ Učedníci cítili, že se děje něco jiného, měli smutek v srdci. Čekali na něj. Usnuli. Jednou. Podruhé. Po probuzení byl Ježíšův hlas pevný a rozhodný. Jeho strach zmizel. „Už je tady ta hodiny: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme.“
Přišli vojáci. Jidáš. Učedníci si uvědomili, že Ježíš byl zrazen. Petra se zmocnila zlost a tasil meč. Poranil jednoho muže. Ježíš byl ale klidný. Učedníků se zmocnil strach, který Ježíš odložil do Otcova srdce během modlitby. Učedníci utekli. Vojáci je nechali odejít. Ježíš napřáhl ruce k provazu a nechal se svázat.