Nadstandardní standard
Nacházíme se v době, kde kvalita uhýbá před kvantitu, kdy věci nové jsou něco lepšího, kdy jednou použité věci, ačkoli jsou stále ještě plně použitelné jsou odhozeny do odpadkových košů, mnohdy určené ke spálení než recyklaci. Zavařené okurky jsou balené po jednom kusu do plastových sáčku, z e-shopů jsou několik set kilometrů doručovány kusy oblečení, které si vezmete jednou a poté skončí na skládce. V restauracích dostanete k obědu jídlo, kterého je tolik, že polovinu stejně vyhodíte, protože přece to nebudete dávat do krabičky, abyste si to večer znovu ohřáli, když si můžete znovu objednat jídlo s donáškou, teplé a čerstvé. Zvykli jsme si na nadstandard, ale dokážeme žít bez něj? A je pro nás vůbec takový nadstandard prospěšný?
Postní doba je čas, kdy bychom se měli alespoň pokusit vzdát se našeho standardního nadstandardu.
Pro křesťany je to doba obětování, doba, kdy se něčeho vzdají pro nějaký úmysl. Protože věříme, že Bůh vidí naši vůli a snahu a sebezapření pro vyšší dobro. Je to doba, kdy si dobrovolně odepřeme určitou věc – může to být omezení sladkostí, televize, mobilních telefonů, nebo naopak něco, co bychom obvykle nedělali, protože si nedokážeme udělat čas nebo se nám prostě nechce, ale víme, že je to dobré – modlitba, pomoc příbuzným, dar potřebným apod. Půst trénuje naši vůli. Dobrovolně se vystavíme diskomfortu a ten se snažíme celých 40 dní dodržet. Výsledkem může být změna našeho pohledu na celý svět, pocit úlevy, nezávislosti, radosti, zdravé hrdosti uvědomění si, že člověk se může radovat i z maličkosti, že ke svému životu nepotřebuje hmotné věci. Tento čas můžeme považovat jako očistu. Všimněme si, že prvky postní doby jsou přejímány i nevěřícími a můžeme vidět tzv. suchý únor, přerušované půsty při hubnutí. Půst jako takový je jistě dobrý, ale pokud do něj vložíte i ten duchovní rozměr, stává se vaše odříkání mocným mečem.
Zkusme jít zpět k standardnímu nadstandardu. Je důležité si uvědomit, že to, co považujeme jako náš standard není standardem pro naše okolí, pro naše děti. Možná jsme ještě ta generace, která žila v devadesátých letech, kdy oblečení nejstaršího sourozence putovalo k nejmladšímu, kdy děti měly jednu panenku a jedno autíčko a dokázali si s tím hrát celý rok. Jak ale vypadají dnešní mileniálové? Je běžné, že mají tolik věcí, že se v pokoji téměř nepohnou, předhání se, kdo z nich má lepší oblečení a lepší Apple. Když se jim něco nelíbí, odhodí to do koše. Plýtvají. Ale tak byli vychování. Každý den měli dostatek a rodiče jim nikdy neukázali ten nedostatek, ve kterém žili oni. A to vytváří svět mnohem více konzumním. Vždyť přece pro jeden kousek (čehokoli) denně se svět nezboří. Ale zůstane to tak? Za rok za dva už to budou dva kousky denně a za pět let deset kousků. Právě půst by nás měl oprostit od takto začínající „závislosti“.
Pozn.: Tento článek se může zdát zbytečně přehnaným a absurdním, ale opravdu se zkusme zamyslet nad tím, zda si skutečně uvědomujeme, co v životě máme, za co můžeme být vděční, a jak málo potřebujeme. Věci nás mohou udělat krátkodobě šťastnými, ale opravdová radost a pocit štěstí je stav mysli, který si vytváříme my sami. A my křesťané tuto radost máme, protože víme, že Ježíš, zemřel, aby nám udělal bránu do života, kde není žádné zlo.