Srovnávání a prokrastinace
„Tvrdá práce vždy vede k zisku, řečnění však jenom k chudobě.“ (Přísloví 14,23)
Každá doba si nese svá pozitiva a negativa. V této době jsme obklopeni vším, co skutečně potřebujeme. Přesto cítíme, že „to“ není všechno. Díváme se na ostatní, zdá se nám, že oni jsou šťastnější, protože mají něco, co my nemáme. Oni si užívají života více než my, oni mají luxusnější život než my, oni mají lepší přátele než my, oni toho více dosáhli než my. Je třeba si uvědomit několik skutečností.
Každý má jinou výchozí pozici. Každý byl stvořený Bohem jako unikát a každý má na světě své vlastní místo.
Pokud se díváme, co dělá ta druhá osoba a srovnáme ji sami se sebou, vidíme obraz naší prokrastinace. Nevidíme jen to, co ta druhá osoba má víc než my, ale vidíme tu mezeru mezi tím, kde jsme a kde bychom mohli být. Vidíme to, co bychom měli udělat, vidíme to, co jsme odkládali dlouhá léta někam stranou, vidíme náš strávený čas. Vidíme naši prokrastinaci, která nám bere tu vnitřní radost.
Pokud bychom skutečně dělali to, co nás naplňuje, to, co nás baví, to, čeho chceme dosáhnout, to, k čemu jsme jako unikát byli Bohem povoláni, pak bychom se s ostatními tolik nesrovnávali. Když půjdeme po cestě, kterou si vybereme, statečně a silně s Boží pomocí, nebudeme sledovat cestu jiné osoby, nenecháme se tím odradit. Pokud je tedy srovnávání výsledkem prokrastinace, čeho je výsledkem prokrastinace? Někteří psychologové řeknou, že důvodem prokrastinace je, že člověk podcení čas, který je třeba pro daný úkol zapotřebí a následně úkol raději odloží s tím, že už ho nestihnou, dále že člověk nemá dostatečnou motivaci a říká si, že zítra bude mít větší motivaci ten úkol provést, a dále, že člověk věří, že musí mít tu správnou náladu na provedení úkolu, protože když mít náladu nebude, úkol nebude splněn úspěšně. Pro křesťany to však znamená nedostatek důvěry v Boha, který se projevuje v tom, že člověk nedůvěřuje, že Bůh mu dal veškeré potřeby, aby úkol zvládl, dále že nedůvěřuje, že je potřeba tu věc udělat právě teď (protože je přece stále dost času) a dále že dáváme přednost nedůležitým krátkodobým věcem, před smysluplnými dlouhodobými cíli.
„Kdo čeká vítr, nikdy nezaseje, kdo hledí na mraky, nikdy nesklidí“ (Kazatel, 11, 4)